Duševní nemoc není ostuda: Můj příběh

Jmenuji se Benedikt Skalník a rád bych se s vámi podělil o svůj příběh o životě s duševním onemocněním. Do mých 18 let se zdálo, že žiji obyčejný život plný přátel, rodiny a školy. Pak se ale vše změnilo a já se poprvé setkal s psychickou nemocí. Prošel jsem si mnoha těžkostmi, hospitalizacemi a obdobími nejistoty, ale nakonec jsem našel cestu k sebepřijetí a plnohodnotnému životu. Věřím, že mé zkušenosti můžou být inspirací a podporou pro ostatní, kteří se potýkají s podobnými problémy. Chci ukázat, že duševní nemoc není ostuda a že i s ní se dá žít plnohodnotný život.

Do svých 18 let jsem žil zdánlivě obyčejný život plný bezstarostných dnů. Narodil jsem se v Písku, vyrůstal s bratrem, měl jsem spoustu kamarádů a škola mě bavila. Pak ale přišlo stěhování do nového města, kde jsem se stal terčem šikany. Cítil jsem se osamělý a bezmocný. Naštěstí jsem se dostal na gymnázium v Mladé Boleslavi, kde šikana už nebyla, naopak spolužáci byli fajn. Našel jsem si první lásku… Toto šťastné období ale bohužel skončilo s dalším stěhováním, tentokrát do Německa.

Gymnázium Dr. Josefa Pekaře
Heidelberg

V Německu jsem se zpočátku těžko adaptoval. Nešel mi německý jazyk, ze začátku jsem nikomu nerozuměl. Prostředí bylo taky nové – nové město Heidelberg, škola. Stýskalo se mi po domově, po kamarádech a přítelkyni. Učil jsem se ale a postupně jsem si zvykl a našel nové přátele. Vše se ale změnilo po dalším stěhování, tentokrát do německého Ulmu. Zde se poprvé projevila psychická nemoc. Začal jsem být extrémně aktivní, dokázal jsem fungovat s minimem spánku a měl jsem pocit, že můžu dokázat cokoli. Měl jsem bludy, že jsem vyvolený a že musím splnit důležité poslání. Toto období vyvrcholilo hádkou s rodiči a incidentem v budově Airbusu, kam jsem se dostal přes turniket s přesvědčením, že musím zabránit katastrofě. Následovala moje první hospitalizace na psychiatrickém oddělení. Byl to pro mě obrovský šok a začátek dlouhé a náročné cesty. 

Těsně předtím, než jsem musel do nemocnice, jsem se vyfotil s magnetickou tabulí plnou nápadů na mé budoucí projekty.

Hospitalizace trvala celé druhé školní pololetí a tak jsem se musel vrátit do Čech a opakovat ročník. Nebylo to lehké, opustit kamarády v Německu a začínat znovu. Opakování ročníku pro mě bylo náročné, ale zároveň mi dalo šanci si všechno v klidu promyslet a připravit se na maturitu. Následovalo těžké období hledání správné medikace. Vyzkoušel jsem několik různých léků, ale každý měl vedlejší účinky, které jsem jen těžko snášel. Cítil jsem se bezmocný a zoufalý. Postupně jsem se ale s diagnózou smiřoval a učil se s ní žít. Odmaturoval jsem a zdálo se, že se život vrací do normálu. Rozhodl jsem se studovat na vysoké škole v Německu, ale tlak spojený s náročným studiem v cizí zemi spustil další ataku. Předávkoval jsem se léky a znovu skončil v nemocnici. Další měsíce jsem strávil na psychiatrii, kde jsem se pomalu zotavoval.

Univerzita Mannheim

Další roky byly plné střídání naděje a pádů. Opakovaně jsem přestal brát léky, což vedlo k dalším hospitalizacím a zhoršování mého stavu. Deprese se projevovala zvýšenou úzkostí, ztrácel jsem motivaci do čehokoli. Měl jsem problémy se soustředěním. Mánie se naopak projevovala nespavostí, návratem bludů a obrovské energie s nespočtem nápadů.  Elektrokonvulzivní terapie mi sice pomáhala stabilizovat můj stav, ale měla i negativní dopady na mou paměť a schopnost učit se. Po hospitalizaci v roce 2019 jsem si uvědomil, že musím změnit svůj přístup. Uvědomil jsem si, že nemoc je součástí mého života a že se s ní musím naučit žít. Začal jsem otevřeně mluvit o své nemoci s rodinou, přáteli a lékaři. Našel jsem si práci, která mě baví a naplňuje, a potkal jsem přítelkyni, která mě ve všem podporuje. I když se mi daří žít plnohodnotný život i s léky, nemoc se občas ozve. Od roku 2019 jsem byl ještě dvakrát hospitalizovaný, z toho nedávno na příjmovém oddělení v Psychiatrické nemocnici Kosmonosy, kde jsem opět absolvoval elektrokonvulzivní terapii.

Screenshot 2024-10-03 at 11.26.20

Já při koupi ojetého auta

Moje zkušenosti mě naučily, že duševní nemoc není ostuda. Je to součást mě a já se učím s ní žít v rovnováze. Naučil jsem se naslouchat svému tělu a rozpoznat varovné signály. Vím, že je důležité dodržovat léčbu a nebát se požádat o pomoc. Chci své zkušenosti sdílet a pomáhat druhým, kteří se potýkají s podobnými problémy. Věřím, že každý má svou vlastní cestu k uzdravení a že společně můžeme bořit stigma kolem duševního zdraví. Nejste v tom sami! Nebojte se mluvit o svých problémech a hledejte pomoc u rodiny, přátel nebo odborníků.

User comments

PN Kosmonosy – Hiporehabilitace,  jaro 2016

  • Všechny články
  • Duševní zdraví
O mně

Jsem člověk s vášní pro vizuální příběhy a lidskou duši. Objektivem kamery zachycuji svět kolem sebe, jeho krásu i složitost. Zároveň jako peer konzultant pomáhám druhým najít sílu a rovnováhu v jejich vlastních příbězích. Věřím, že každý z nás má co nabídnout, a mým cílem je tyto jedinečné hlasy zachytit a sdílet.

Kontakt